Advent 2020

Advent: i my jsme očekáváni 

Nic nedokáže zcela nasytit naše touhy 

Pohlédneme-li do svého nitra, zjistíme, že nic nedokáže zcela nasytit naše touhy a očekávání. Narodili jsme se totiž proto, abychom byli s Bohem, který jedině může naše srdce naplnit.  A právě Advent nám klade před oči radost očekávání. Očekáváme Boha, který nás nekonečně miluje a zároveň On očekává nás. Z tohoto hlediska to znamená žít život v jakémsi zasnoubení. Nejsme ponecháni sami sobě a nejsme sami.

Život člověka je plný obav

Život člověka je plný obav a strachu: z nemoci, z politické situace, z nezaměstnanosti, ze stavu životního prostředí, z lidí kolem sebe, z násilí, z toho, že něco nedokážeme, že nebudeme přijati, strach z toho, že naše úsilí vyjde naprázdno. Strach z toho, že se svět nezmění... Na tuto ponurost odpovídá advent „lékem antiobav“. Člověku, který je sražen k zemi strachem, adresuje biblické evangelium dvě typicky adventní slova: „Vzpřimte se a zdvihněte hlavu“ (Lk 21,28). Když strach sráží k zemi, Bůh napřimuje; když zápory nutí dívat se dolů, Ježíš umožňuje pozvedat hlavu k nebi, odkud přijde. Nejsme totiž dětmi strachu, nýbrž Božími dětmi.

Pozvedněme oči k nebi

Přijměme proto tuto adventní výzvu: povstaňme z pohodlí, které působí lenost, povstaňme ze zahleděnosti jen do sebe, kterou chřadne nitro. Postavme se na nohy, pozvedněme oči k nebi. Zakusme i potřebu podat pomocnou ruku bližnímu. A pak útěcha, kterou dovedeme dát druhým (srov. 2 Kor 1,3), zahojí náš strach. 

Přeji nám všem, abychom advent prožili jako dobu radostného očekávání.

Protože
i my
jsme
očekáváni!

(Zpracováno podle promluvy papeže Františka 1. prosince 2018) 

ADVENT (z lat. adventus = příchod) je začátek liturgického roku, období čtyř neděl před vánočními svátky. Je to doba radostného očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy na Vánoce, doba rozjímání a dobročinnosti. 

Délka adventního období je vymezena čtyřmi adventními nedělemi, přičemž čtvrtá adventní neděle předchází Slavnosti Narození Páně (25. prosince). 

Tradičním symbolem adventu je od 19. století adventní věnec, který má v různých oblastech různou podobu, v  katolických zemích nejčastěji se čtyřmi svíčkami, z nichž tři jsou fialové (modré) a jedna růžová.

Fialová (modrá) barva symbolizuje pokání, ztišení a čekání. Tradice zapalování svíček na věncích přímo vychází ze židovské tradice zapalování osmi svící o svátcích zvaných Chanuka.

Na první adventní neděli zapalujeme první fialovou svíčku, tzv. svíci proroků. Tato svíčka je památkou na proroky, kteří předpověděli narození Ježíše Krista.

Na druhou adventní neděli zapalujeme druhou fialovou svíčku, tzv. betlémskou, která reprezentuje lásku a představuje Ježíškovy jesličky.

Na třetí adventní neděli zapalujeme růžovou svíci, tzv. pastýřskou, která vyjadřuje radost z toho, že postní období je téměř u konce a adventní období získává slavnostnější ráz.

Na čtvrtou adventní neděli zapalujeme poslední fialovou svíčku, tzv. andělskou, která představuje mír a pokoj. Čtvrtá adventní neděle může připadnout na Štědrý den.

Jiné názvy svíček na adventním věnci:

1. svíčka:      Naděje. Zapalujeme ji na první adventní, tedy železnou neděli. Od ní postupujeme proti směru hodinových ručiček.

2. svíčka:      Mír. Zapalujeme ji na druhou, tedy bronzovou neděli.

3. svíčka:      Přátelství. Zapalujeme ji na třetí adventní, tedy stříbrnou neděli.

4. svíčka:      Láska. Zapalujeme ji na čtvrtou, tedy poslední adventní, neboli zlatou neděli. Tato svíčka bývala podle tradice růžová.

5. svíčka:      Do věnce můžete přidat i pátou svíci. Ta se dávala doprostřed a měla bílou barvu. Symbolizovala samotného Krista. Lidé ji zapalovali na Štědrý den po západu slunce.

Advent vrcholí narozením Ježíše Krista.

Vánoční bohoslužby ve farním kostele sv. Mikuláše v Jincích

Přeji vám radostné a pokojné Vánoce!

                                                                                               Mariusz Walczak,

                                                                                               aministrátor jinecké farnosti