Historie obce

Historie městyse Jince

Městys Jince (391 m n. m.) se nachází na okraji Chráněné krajinné oblasti Brdy, která vznikla 1. 1. 2016, uprostřed tzv. Jinecké kotliny, začínající na jižním okraji Čenkova a končící na severním konci Rejkovic. Protéká jím říčka Litavka, do níž ústí na severním okraji Jinec Ohrazenický (Pstruhový) potok. Leží v Brdské vrchovině s průměrnou nadmořskou výškou 450 až 600 metrů nad mořem 11 km severně od Příbrami. Součástí Jinec jsou osady Rejkovice na severu a Běřín nad vrchem Vinice. V současné době žije v Jincích, včetně přilehlých osad Rejkovice a Běřín, cca 2.200 obyvatel. V souvislosti se zánikem Vojenského újezdu Brdy bylo k 1. lednu 2016 k obci připojeno katastrální území Jince v Brdech a výměra katastru se zvýšila na celkem 36,63 km2. V Jincích sídlí posádka 13. dělostřeleckého pluku.

K trvalému osídlení Jinecka dochází ve 12. a 13. století. Střídali se zde drobní vladykové, kteří tu postupně vybudovali statek nevelkého významu.

První písemná zmínka o zdejším osídlení je datována počátkem 14. století, kdy zde stávala dřevěná tvrz a farní kostel. Před koncem 14. století je doložena existence královského dvora. Díky tomu máme také první písemný doklad o Jincích. Je jím listina (privilegium) krále Václava IV., vydaná v roce 1390. Z ní se dozvídáme, že v té době se zde již dávno těžila a zpracovávala železná ruda. První vysoká pec je v Jincích uváděna roku 1646.

Kromě železné rudy bylo zapotřebí i značné množství dřevěného uhlí, které se pálilo v rozsáhlých lesích. Veškerou práci, spojenou s výrobou železa, vykonávali nevolníci a po roce 1781 „jen“ poddaní v rámci svých robotních povinností. Z jejich práce těžili majitelé panství.

V roce 1647, na konci třicetileté války, koupil jinecké panství Václav Wratislav z Mitrovic. Tento starobylý šlechtický rod vlastnil panství plných 155 let. První Wratislavové sídlili ve zděné patrové tvrzi. I když tento rod nezanedbával zemědělskou výrobu, příjem ze železářské výroby byl pro něj nejvýnosnější.

Tyto zisky umožnily Wratislavům rozsáhlou stavební činnost. V letech 1728 – 1731 dosavadní dřevěný kostelík přestavěli na velký zděný v barokním stylu, s kostnicí, zasvěcený sv. Mikuláši (v kostele se nacházejí varhany z r. 1896 od Petra Emanuela Štěpána). Dosavadní pohřebiště kolem kostela bylo zrušeno a zřízen nový hřbitov nad obcí.

Nejrozsáhlejší změnu doznalo tehdejší panské sídlo. Zděná tvrz byla v průběhu 18. století, kdy panství převzal František Karel ml. Wratislav, postupně přestavována a na jejím místě vznikl rozsáhlý patrový zámek. Zde byla řada obytných a reprezentačních místností, kaple apod. Interiéry měly bohatou malířskou a sochařskou výzdobu. Průčelí zámku, orientované na východ směrem k Litavce, bylo otevřeno sallou terrenou (v renesančním a barokním stavitelství oblíbená velká palácová hala - přízemní sál - obvykle otevřená jednou stěnou s arkádami do zahrady), vyzdobenou řadou soch, kamenných váz a vodotrysků, dokonce i umělou jeskyní. Ještě po sto letech, kdy už jinecký zámek nebyl léta panským sídlem, o něm znalci prohlašovali, že svou rozlohou a krásou předčil oba hořovické zámky. Jinecké panství nakonec zadlužení Wratislavové r. 1805 prodali hraběti Rudolfu Vrbnovi, který ho spojil s hořovickým panstvím.

Do roku 1810 buduje hrabě Rudolf Vrbna vysokou pec Barboru, která na svém místě stojí dodnes. Jedná se o poslední dřevouhelnou vysokou pec ve střední Evropě. V provozu byla do r. 1874 a před rozbořením ji zachránilo umístění pily do jejího objektu.

Rod Vrbnů vlastnil hořovicko-jinecké panství do roku 1852, od nich koupil panství hesenský kurfiřt Wilhelm. Část výzdoby odvezl na hořovické sídlo a zámek pustl. Byly zbourány sklepy, schodiště, přízemí i patro, zlikvidována zámecká kaple. Objekt nejdříve sloužil jako sbírka minerálů, pak jako sklad železa.

V 80. letech 19. století byl nakonec zámek přebudován na pivovar. Na fasádu původně zadního traktu byla upevněna tabule „Knížecí pivovar“. Po roce 1948 byl pivovar znárodněn a převzaly ho Brdské pivovary. Budova chátrala, a když zde roku 1964 vypukl požár, byla zničena většina dosud zachovalých malovaných stropů z 18. stol. Na konci 70. let a v 80. letech minulého století bylo započato s „revitalizací“ zámku. Podle plánů se zahájila rekonstrukce interiéru, ale tu přerušila restituce majetků po „sametové revoluci“.

Roku 1806 se v Jincích narodil houslový virtuos a hudební skladatel Josef Slavík, ve své době velmi uznávaný, bohužel dožil se pouze sedmadvaceti let. K uctění jeho památky každoročně pořádá Společenské centrum koncert pod názvem Slavíkovy Jince.

V 1. polovině 19. století byly Jince velkou vesnicí, zastavěnou několika desítkami ponejvíce dřevěných chalup či selských usedlostí. V r. 1843 obývalo 93 domů 777 obyvatel. V r. 1921 bydlelo v Jincích 888 lidí ve 131 domech. Nejvíce osob bylo zaměstnáno v železářské výrobě, další pracovali v lese nebo na panském statku. Významným zdrojem obživy byla i řemesla.

V 19. století tu působil geolog a paleontolog Joachim Barrande, který zkoumal zdejší bohatá naleziště trilobitů. Nejčastějším druhem trilobita je lidově zvaný „konínský ráček“, který se dostal i do jineckého městského znaku.

Jince prodělaly v průběhu 2. poloviny 19. a na začátku 20. století řadu pozitivních změn. Byla vybudována rozsáhlá kanalizace a v roce 1882 postavena škola, v níž se už 2. 1. 1883 začalo učit. Bylo zřízeno osvětlení obce petrolejovými lampami, původní přízemní škola pod farou (dnes Společenské centrum Josefa Slavíka) přestavěna na patrový obecní úřad. Na bezpečnost dbal obecní strážník. O zkrášlení obce se staral okrašlovací spolek, ustavený z iniciativy místního lékaře MUDr. Jana Mosera - ten postavil naproti škole na tehdejší dobu moderní sanatorium (lázně) s venkovním bazénem, zřídil i park na náměstí. Na Královkách bylo od r. 1932 pacienty využíváno sanatorium MUDr. Josefa Šírka zaměřené na léčbu plicních chorob. Dnes v tomto objektu sídlí Ermi Hotel.

Důležitou událostí, která trvale ovlivnila život Jinec, bylo v r. 1927 zřízení dělostřelecké střelnice v Brdech. V této době se zahájila i stavba rozsáhlých kasáren. V roce 1950 byl na území střelnice zřízen Vojenský újezd Brdy. Tento byl zrušen a 1. 1. 2016 vznikla Chráněná krajinná oblast Brdy.

Obec Jince byla císařským rozhodnutím z 5. prosince 1900 povýšena na městys. Privilegium vydal František Josef I. dne 13. února 1902. Zároveň městys obdržel znak, jehož jednotlivá pole znázorňují hradiště na Plešivci, místní cvočkařský průmysl a bohatá geologická naleziště (Barrandovy jinecké vrstvy). K obnovení statusu městys došlo 17. 10. 2006.

Dřevouhelná huť Barbora 

Těžba železné rudy a její zpracování od nejstarších dob až do 2. poloviny 19. století ovlivnila život nemalé části obyvatelstva našeho regionu.

Vydejme se po stopách jednoduchých šachtic, v nichž se ruda těžila a po místech jejího dalšího zpracování.

Tři šachty se nacházely v katastru Ohrazenice a nesly názvy: „Eisengruber“, „Hanzlíkov“ a „Knížecí“. Další šachta „Sv. Rudolf“ se nacházela na vrchu Ostrém východně od Felbabky. V katastru Rejkovic byly šachty „Sv. Petr“ na západním úbočí Plešivce a „Velký Plešivec“ nedaleko od předchozí. Poslední tři šachty byly na vrchu Komorsko, na jižním svahu Písek. V těchto se těžila nejdéle kvalitní ruda. Ještě v  50. letech 20. století zde byla prováděna průzkumná těžba železné rudy. Vytěžená ruda byla až do počátku 19. století zpracovávána postupně na šesti místech: ve Velcí (pod dnešním rybníkem), v Čenkově v Bílé Huti (nedaleko Bílé Huti – asi 8. 9. 1422 – zvítězilo vojsko katolíka Hanuše z Kolovrat nad husitským oddílem z Příbrami. Bylo zde zabito přes 30 mužů a okolo 130 zajato. Na paměť této události je v lese nad zmíněnou hutí vztyčen kámen s červeným kalichem.).

Další šachta bývala po toku Litavky pod rybníkem Kopáčov, pak na místě později postavené vysoké dřevouhelné pece Barbora, předposlední na místě dnešního Budilova mlýna a poslední v Rejkovicích v místech dnešní železniční zastávky. Poblíž těchto primitivních pecí, zvaných „dýmačky“, kde se z rudy, dřevěného uhlí a vápence tavily hroudy surového železa, byly zřízeny hamry (rozměrná, vodou poháněná kladiva) a v nich se kováním těchto hrud získávalo kujné železo.

V roce 1805 koupil jinecké panství hrabě Rudolf Vrbna a začal v Jincích stavět skutečnou vysokou dřevouhelnou pec. S velkou slávou byl 10. června 1805 pokládán základní kámen k této stavbě. Přítomny byly všechny celebrity panství. Především vrchnostenští úředníci železáren v čele s komárovským a současně i jineckým „šichtmistrem“ Pavlem Fiedlerem, dále báňský měřič Ferdinand Leonhard, jinečtí hospodářští úředníci – ředitel Dominik Goerber, důchodní Václav Podešek, kontrolor Václav Jetel a obroční Michal Patsch. Jednou z hlavních osobností této slavnosti byla manželka ředitele (teď už vrbnovských železáren) Václava z Resenbaumu BARBORA, po níž byla také pec nazvána. Pod základní kámen byla uložena schránka s tehdejšími rakouskými mincemi a především pamětní spis s následujícím textem:

„Jeho Excellence Rudolf, říšský hrabě Vrbna z Freudenthalu, panující pán a držitel panství Hořovic, Komárova a Valdeka, koupil v roce 1804 majorátní panství Jince a Bezdědice od pana Františka Adama, hraběte Wratislava z Mitrovic a rozhodl se ku konci roku 1804, když poprvé nově koupené panství zhlédl, k všeobecnému a k vlastnímu prospěchu novou vysokou pec na tak zvaném Pfasten-Teichu postaviti.“

Poté byly vykonány církevní obřady, především byl základní kámen jineckým panem farářem požehnán.

Vysoká pec Barbora se stavěla téměř pět let. Současně s ní se od základu stavěly další provozy, zejména slévárna, ale i drátovna apod. Budovaly se přístupové cesty, zpevňovala se hráz rybníka a především se stavěl náhon pro pohon dmychadel a dalších soustrojí, zajišťujících provoz vysoké pece. (Postupně se do té doby „Půstní“ rybník začal nazývat „Pecovák“.) Celkové náklady na tyto rozsáhlé stavby přesáhly 30 tisíc zlatých.

Současně hrabě v Jincích zavedl rozsáhlou podomáckou výrobu nejrůznějších druhů hřebů, tzv. cvočkařství (proto jsou ve znaku Jinec i zkřížené hřeby). Tyto domácí dílničky se jmenovaly veřtaty.

V této době se přikročilo ke stavbě silnice, aby mohl být zajištěn dovoz surovin do huti Barbora.

Pro svou pokrokovou konstrukci patřila jinecká huť k nejlepším v celé habsburské monarchii a byla i místem četných novinek, které se odtud šířily do dalších hutí. Příslušela do komplexu známých komárovských železáren, provozovaných v povodí Červeného potoka na hořovickém panství.

V Barboře se část vytaveného surového železa zkujňovala, z druhé části se vyráběly roury, kandelábry, různé strojní a obchodní odlitky, litinové trubky, dělové koule a masivní litinové nádobí.

Vlastní objekt hutě, tj. vysokou pec se slévárnou, tvoří zděná a kamenná budova čtvercového půdorysu, dispozičně dělená na devět polí, z nichž střed tvoří těleso vysoké pece. V zadní části je věž k zavážení pece surovinou. V přilehlých polích se nacházela dmýchadla a jejich pohon vodním kolem. Hlavní pracovní plochy pro odpich surového železa a slévárnu byly v přední části vysokopecní budovy. Z původních staveb je zachován ještě přízemní domek s valbovou střechou, který sloužil ke správním účelům.

Huť v Jincích se udržela v provozu do roku 1874, kdy jako jiné dřevouhelné feudální železárny podlehla v soutěži s moderním hutnictvím, založeným na koksové bázi.

V roce 1886 byla v zadním traktu vysokopecní budovy zřízena pila s pohonem vodním kolem, která zůstala v činnosti až do roku 1951, pak se budovy staly součástí jineckého státního statku, který je využíval jako sklady. Od roku 1973 nebyly využívány vůbec. Huť chátrala až do roku 1989, kdy ji získali soukromí majitelé. Dodnes se jedná o technickou památku evropského významu.

Koncem roku 2017 rozhodlo Zastupitelstvo městyse Jince o odkoupení huti Barbora. Uvažuje se, že po náročné rekonstrukci bude v multifunkčním objektu mimo jiné zřízeno muzeum cvočkářství, expozice trilobitů a expozice houslisty Josefa Slavíka.

Překlad textu do AJ: Ing. Hana Kratochvílová