Úřad městyse Jince
Čsl. dělostřelců 172, 262 23 Jince
datová schránka: gewb4e4
městysJince
(26. března 1806 Jince – 30. května 1833 Budapešť)
Nejslavnější jinecký rodák, geniální houslista a skladatel Josef Slavík, se narodil v rodině učitele a hudebníka Antonína Slavíka. Syna učil od jeho 4 let hře na housle.
V r. 1815 se rodina Slavíkových přestěhovala do Hořovic a malý Josef byl v té době již tak zručný, že zastával primária v kvartetu hraběte Rudolfa Vrbny. Když hrabě rozpoznal chlapcův talent, vzal ho do Prahy k přijímací zkoušce na konzervatoř a po přijetí hradil sedm let náklady na jeho studia. Slavík studoval housle jako hlavní nástroj u B. V. Pixise a žádný technický problém před talentovaným hudebníkem neobstál.
Po absolutoriu se Josef Slavík stal koncertním mistrem v Stavovském divadle a neustále tříbil svou techniku a zdokonaloval přednes. Vedle toho začal samostatně koncertovat a psát vlastní skladby pro housle. V té době ho zaujalo dílo Niccolò Paganiniho a povzbudilo ho k další tvorbě.
Ve 20 letech měl již pověst brilantního hráče, bravurně zvládajícího technicky nejnáročnější party. V tehdejším tisku se psalo: „Přímo zářnými momenty hry tohoto mladého umělce jsou pasáže v dvojhmatech a sextách, absolvované v nejvyšší rychlosti a přesnosti, arpeggia všech druhů a ve všech polohách, konečně i hra 96 not staccato na jeden tah smyčcem!“
V roce 1825 odešel do Vídně, kde přijal místo v císařské kapele jako bezplatný člen. Živil se výukou houslí a sólovými vystoupeními a vídeňské obecenstvo si brzy podmanil svým nedostižným uměním.
Při příležitosti Paganiniho koncertu ve Vídni r. 1828 se Slavíkovi splnil sen a se slavným houslistou se osobně setkal. Po koncertě italský umělec přijal v kruhu hudebníků i Slavíka, aby vyhověl jeho prosbě předvést své umění. Nic netušícímu mistrovi zahrál Zvonkové rondo, které si zapamatoval po jednom poslechu.
Na přelomu let 1828 a 1829 strávil Slavík půl roku v Paříži. Jako nevítaná konkurence se ale s vřelým přijetím v místních hudebních kruzích nesetkal.
Po návratu zpět do Vídně byl jmenován plnohodnotným členem císařské dvorní kapely a to znamenalo pro Slavíka důležité existenční zajištění. Ve Vídni se spřátelil s Frederykem Chopinem, který jeho schopnosti vysoce oceňoval: „Jeho hra bere posluchačům řeč a do očí jim vhání slzy, rozplakal by i tygry!“. Franz Schubert věnoval Slavíkovi na důkaz přátelství svou Fantazii C dur pro klavír a housle op. 159.
Ve svých 25 letech byl Slavík označován za nástupce Paganiniho. V roce 1833 se před chystaným turné do Maďarska loučil s Vídní svým dosud nejúspěšnějším koncertem. Kvůli tomuto vystoupení však přechodil chřipku a koncert odehrál s horečkou. Krátce po příjezdu do Pešti nemoc udeřila naplno a Slavík ve věku 27 let zemřel, daleko před svým možným interpretačním i skladatelským vrcholem.
V Pešti byl pochován a až po sto letech byly jeho ostatky převezeny do vlasti a uloženy na v. V té době byla na jeho rodném domě v Jincích odhalena pamětní deska (28. května 1933).
překlad textu do AJ: Ing. Hana Kratochvílová
