*26.3.1806, Jince - †30.5.1833, Budapešť
Otcem slavného houslisty a skladatele byl Antonín Slavík, který se narodil v Hořovicích 11.8.1782 jako syn panského bednáře Josefa a Evy, rozené Kratochvílové. Počátky literárního a hudebního vzdělání získal od strýce Jana Slavíka, učitele, který vychoval i několik jiných výtečných hudebníků.

V roce 1800 se Antonín stal podučitelem v Hořovicích, a pak, na přání hraběte Vrbny, majitele panství, odešel studovat pedagogiku do Vídně. Po svém návratu v roce 1805 byl ustanoven učitelem v Jincích. Téhož roku se oženil s Barborou Krásovou z Dobříše a v Jincích v domě č. 8 se jim narodil dne 26.3.1806 první syn Josef. Dostal od svého otce Antonína, znamenitého hudebníka, výbornou školu, když od čtyř let cvičil na housle. V březnu 1815 se rodina Slavíkových odstěhovala do Hořovic, kde otec Antonín vystřídal svého strýce Jana v učitelském povolání. Hudební prostředí tamního zámku přispělo k rozvinutí nesporného talentu malého Josefa. Vznikl zde hudební kroužek, soustředěný kolem revidenta železáren Josefa Labora. Hrála se především smyčcová kvarteta a známý hudebník a regenschori Antonín Slavík i jeho nadějný syn byli s nadšením přijati. Josef Slavík byl již v deseti letech ozdobou školy. Hochova mimořádného talentu si všiml i doktor Schneider a upozornil na něj hraběte Eugena Vrbnu. Hrabě, člen Spolku pro podporu hudebního umění v Praze, vzal nadaného chlapce do Prahy k přijímací zkoušce na konzervatoř a hradil mu sedm let náklady na studia.

Na konzervatoř byl přijat 1. listopadu 1816 ve věku deseti let. Ve hře na housle (svém hlavním studijním předmětu) byl žákem Bedřicha Viléma Pixise, koncertního mistra orchestru Stavovského divadla a prvního profesora houslové hry na nově zřízené pražské konzervatoři. Josef Slavík byl velmi pilným a svědomitým žákem a dosahoval velkých pokroků v reprodukční technice. Již ve čtrnácti letech se pak pokoušel o vlastní skladby.

Studium na konzervatoři si Slavík dobrovolně o rok prodloužil a v roce 1823 ji opustil jako houslista orientovaný především na virtuozitu strhující bravurou a udivující posluchače brilantním přemáháním nejobtížnějších problémů houslové hry.

Ukončením studia vznikly Slavíkovi existenční starosti. Nemohl už počítat s podporou hraběte Vrbny a musel se o sebe postarat sám. Vstoupil jako houslista do orchestru Stavovského divadla. S činností v divadelním orchestru se však nespokojil. V říjnu 1824 vystoupil doma v Hořovicích na dobročinné akademii. V lednu 1825 pak zazářil na akademii v redutním sále v Praze, kde s velkým úspěchem provedl svůj koncert fis moll. V této době se také seznámil s Paganiniho dílem, které ho podnítilo k další tvorbě.

Úspěch pražského koncertu umožnil Slavíkovi jednat s Vídní o místo v císařské kapele, která byla tehdy nejlepším orchestrem v celé říši. Díky stykům hraběte Vrbny odjel již koncem února 1825 Slavík do Vídně. Brzy po svém příjezdu vystoupil jako sólista před vídeňským publikem i kritikou. Měl velký úspěch a to mu otevřelo cestu k císařské kapele. Nejprve byl bezplatným členem a musel se živit soukromým vyučováním a sólovými vystoupeními.

V době prázdnin Slavík Vídeň opustil a odjel do Čech. Navštívil Prahu, koncertoval v Teplicích, kde byl mezi jeho posluchači i Friedrich Vilém III. Po vystoupení v Karlových Varech jel navštívit rodiče do Hořovic. V roce 1826 vystoupil ve Vídni na koncertě ve dvoraně Hudebního spolku. Dvacetiletý Slavík zde slavil skvělé vítězství nad svým konkurentem, houslovým virtuózem Ernstem. Kritika mu sice vytýká, že jeho hře schází oduševnělost, ale její technická vyspělost překonává všechna očekávání. Slavík je dokonce srovnáván s Paganinim.

Povzbuzen svými úspěchy toužil získal titul komorního virtuóza a vydat se pak na koncertní cesty po Evropě. Svou cestu však odložil, protože se chtěl dočkat plánovaného koncertu Paganiniho ve Vídni. Pro Slavíka měl poslech Paganiniho hry velký význam. Byl uchvácen jeho výkonem. Toužil mu ukázat výsledky svého vlastního snažení a chtěl slyšet jeho posudek. Paganini přijal Slavíka neobyčejně vlídně a kolegiálně. Cvičil před ním na housle a ukázal mu i nejeden technický problém své hry. O jeho houslovém umění se vyjádřil velmi pochvalně, což bylo pro Slavíka velkým povzbuzením.

V dubnu 1828 při svém bratislavském koncertním vystoupení dosáhl takového úspěchu, že ho kritika označila přímo za jednoho z největších houslistů tehdejší doby. V říjnu pak zahájil svou zahraniční uměleckou cestu. Nejprve odjel do Paříže, kde zůstal téměř půl roku. Jeho pobyt zde se však nesetkal s velkou odezvou. Francouzští umělci nechtěli konkurenci a Slavík musel čelit mnoha intrikám. Byl odvolán zpět do Vídně a jmenován skutečným členem císařské dvorní kapely. Toto existenční zajištění v místě umělecky značně významném již ve věku 23 let bylo pro Slavíka velmi důležité. V létě 1830 navštívil opět Čechy. Koncertoval v Teplicích, v Hořovicích a konečně v Praze. Zde byl kritiky hodnocen jako výtečný houslista brilantní techniky, ale méně procítěného nebo velkolepého výrazu.

Stejně hodnocen byl i jeho další koncert ve Vídni, ale kritika vyjádřila naději, že léta zrání ještě přispějí k rozvoji Slavíkova neobyčejného talentu. Slavíkova umění si velmi cenil i Chopin. Seznámil se s ním při svém pobytu ve Vídni a přátelili se.

Po dalších koncertech ve Vídni je Slavík oslavován jako následník Paganiniho, kterého nepochybně dostihne a pravděpodobně i předstihne. Tehdy pojal mladý virtuóz úmysl koncertovat v Ostřihomi, Pešti, ve Lvově a Brně. Výsledkem jednání o tuto cestu bylo pozvání k řadě koncertů v Budapešti. Před odjezdem se Slavík rozloučil s vídeňským obecenstvem koncertem v redutním sále koncem dubna 1833. Tímto vystoupením dosáhl největšího triumfu ve svém životě. Posluchači však netušili, že jim hraje umělec stižený horečkou a ani on netušil, že jde o poslední umělecký výkon v jeho životě.

Slavík přechodil onemocnění chřipkou a odjel do Budapešti, kde byl ubytován u hudebního nakladatele Karla Müllera. Zde došlo k recidivě nemoci a Slavík ulehl s vysokou horečkou. Útlá tělesná konstituce sedmadvacetiletého umělce tomuto náporu neodolala a Josef Slavík 30. května 1833 zemřel.

Budapešťští krajané ho 1. června pohřbili na tamním leopoldovském hřbitově. Jeho ostatky byly dvakrát přemístěny na jiný hřbitov a konečně v dubnu 1933 byly převezeny do vlasti a pohřbeny v Praze na Vyšehradě.

---

Díla (ne všechna se zachovala v plném rozsahu):

Variace E dur (1820), koncert fis moll (1823), caprici D dur (1824), Grand-potpourri (1825), Rondino pro housle s průvodem klavíru (1826), koncert a moll (1827), klavírní Polonéza D dur (1828), houslové variace na G struně "II Pirata" (1832)

Prameny:
Čepelák - Mikoda: Josef Slavík
Lev, Vojta: Kdo je Josef Slavík
Klíma, Stanislav: Josef Slavík
Monografie Hořovicka a Berounska, díl V., str. 270-273