Navigace

Obsah

Historie

Městys Jince (391 m n. m.) se nachází na okraji Chráněné krajinné oblasti Brdy, která vznikla 1. 1. 2016, uprostřed tzv. Jinecké kotliny, začínající na jižním okraji Čenkova a končící na severním konci Rejkovic. Protéká jím říčka Litavka, do níž ústí na severním okraji Jinec Ohrazenický (Pstruhový) potok. Leží v Brdské vrchovině s průměrnou nadmořskou výškou 450 až 600 metrů nad mořem 11 km severně od Příbrami. Součástí Jinec jsou osady Rejkovice na severu a Běřín nad vrchem Vinice. V současné době žije v Jincích, včetně přilehlých osad Rejkovice a Běřín, cca 2.200 obyvatel. V souvislosti se zánikem Vojenského újezdu Brdy bylo k 1. lednu 2016 k obci připojeno katastrální území Jince v Brdech a výměra katastru se zvýšila na celkem 36,63 km2. V Jincích sídlí posádka 13. dělostřeleckého pluku.

K trvalému osídlení Jinecka dochází ve 12. a 13. století. Střídali se zde drobní vladykové, kteří tu postupně vybudovali statek nevelkého významu.

První písemná zmínka o zdejším osídlení je datována počátkem 14. století, kdy zde stávala dřevěná tvrz a farní kostel. Před koncem 14. století je doložena existence královského dvora. Díky tomu máme také první písemný doklad o Jincích. Je jím listina (privilegium) krále Václava IV., vydaná v roce 1390. Z ní se dozvídáme, že v té době se zde již dávno těžila a zpracovávala železná ruda. První vysoká pec je v Jincích uváděna roku 1646.

Kromě železné rudy bylo zapotřebí i značné množství dřevěného uhlí, které se pálilo v rozsáhlých lesích. Veškerou práci, spojenou s výrobou železa, vykonávali nevolníci a po roce 1781 „jen“ poddaní v rámci svých robotních povinností. Z jejich práce těžili majitelé panství.
V roce 1647, na konci třicetileté války, koupil jinecké panství Václav Wratislav z Mitrovic. Tento starobylý šlechtický rod vlastnil panství plných 155 let. První Wratislavové sídlili ve zděné patrové tvrzi. I když tento rod nezanedbával zemědělskou výrobu, příjem ze železářské výroby byl pro něj nejvýnosnější.

Tyto zisky umožnily Wratislavům rozsáhlou stavební činnost. V letech 1728 – 1731 dosavadní dřevěný kostelík přestavěli na velký zděný v barokním stylu, s kostnicí, zasvěcený sv. Mikuláši (v kostele se nacházejí varhany z r. 1896 od Petra Emanuela Štěpána). Dosavadní pohřebiště kolem kostela bylo zrušeno a zřízen nový hřbitov nad obcí.

Nejrozsáhlejší změnu doznalo tehdejší panské sídlo. Zděná tvrz byla v průběhu 18. století, kdy panství převzal František Karel ml. Wratislav, postupně přestavována a na jejím místě vznikl rozsáhlý patrový zámek. Zde byla řada obytných a reprezentačních místností, kaple apod. Interiéry měly bohatou malířskou a sochařskou výzdobu. Průčelí zámku, orientované na východ směrem k Litavce, bylo otevřeno sallou terrenou (v renesančním a barokním stavitelství oblíbená velká palácová hala - přízemní sál - obvykle otevřená jednou stěnou s arkádami do zahrady), vyzdobenou řadou soch, kamenných váz a vodotrysků, dokonce i umělou jeskyní. Ještě po sto letech, kdy už jinecký zámek nebyl léta panským sídlem, o něm znalci prohlašovali, že svou rozlohou a krásou předčil oba hořovické zámky. Jinecké panství nakonec zadlužení Wratislavové r. 1805 prodali hraběti Rudolfu Vrbnovi, který ho spojil s hořovickým panstvím.

Do roku 1810 buduje hrabě Rudolf Vrbna vysokou pec Barboru, která na svém místě stojí dodnes. Jedná se o poslední dřevouhelnou vysokou pec ve střední Evropě. V provozu byla do r. 1874 a před rozbořením ji zachránilo umístění pily do jejího objektu.
Rod Vrbnů vlastnil hořovicko-jinecké panství do roku 1852, od nich koupil panství hesenský kurfiřt Wilhelm. Část výzdoby odvezl na hořovické sídlo a zámek pustl. Byly zbourány sklepy, schodiště, přízemí i patro, zlikvidována zámecká kaple. Objekt nejdříve sloužil jako sbírka minerálů, pak jako sklad železa.

V 80. letech 19. století byl nakonec zámek přebudován na pivovar. Na fasádu původně zadního traktu byla upevněna tabule „Knížecí pivovar“. Po roce 1948 byl pivovar znárodněn a převzaly ho Brdské pivovary. Budova chátrala, a když zde roku 1964 vypukl požár, byla zničena většina dosud zachovalých malovaných stropů z 18. stol. Na konci 70. let a v 80. letech minulého století bylo započato s „revitalizací“ zámku. Podle plánů se zahájila rekonstrukce interiéru, ale tu přerušila restituce majetků po „sametové revoluci“.

Roku 1806 se v Jincích narodil houslový virtuos a hudební skladatel Josef Slavík, ve své době velmi uznávaný, bohužel dožil se pouze sedmadvaceti let. K uctění jeho památky každoročně pořádá Společenské centrum koncert pod názvem Slavíkovy Jince.
V 1. polovině 19. století byly Jince velkou vesnicí, zastavěnou několika desítkami ponejvíce dřevěných chalup či selských usedlostí. V r. 1843 obývalo 93 domů 777 obyvatel. V r. 1921 bydlelo v Jincích 888 lidí ve 131 domech. Nejvíce osob bylo zaměstnáno v železářské výrobě, další pracovali v lese nebo na panském statku. Významným zdrojem obživy byla i řemesla.

V 19. století tu působil geolog a paleontolog Joachim Barrande, který zkoumal zdejší bohatá naleziště trilobitů. Nejčastějším druhem trilobita je lidově zvaný „konínský ráček“, který se dostal i do jineckého městského znaku.

Jince prodělaly v průběhu 2. poloviny 19. a na začátku 20. století řadu pozitivních změn. Byla vybudována rozsáhlá kanalizace a v roce 1882 postavena škola, v níž se už 2. 1. 1883 začalo učit. Bylo zřízeno osvětlení obce petrolejovými lampami, původní přízemní škola pod farou (dnes Společenské centrum Josefa Slavíka) přestavěna na patrový obecní úřad. Na bezpečnost dbal obecní strážník. O zkrášlení obce se staral okrašlovací spolek, ustavený z iniciativy místního lékaře MUDr. Jana Mosera - ten postavil naproti škole na tehdejší dobu moderní sanatorium (lázně) s venkovním bazénem, zřídil i park na náměstí. Na Královkách bylo od r. 1932 pacienty využíváno sanatorium MUDr. Josefa Šírka zaměřené na léčbu plicních chorob. Dnes v tomto objektu sídlí Ermi Hotel.

Důležitou událostí, která trvale ovlivnila život Jinec, bylo v r. 1927 zřízení dělostřelecké střelnice v Brdech. V této době se zahájila i stavba rozsáhlých kasáren. V roce 1950 byl na území střelnice zřízen Vojenský újezd Brdy. Tento byl zrušen a 1. 1. 2016 vznikla Chráněná krajinná oblast Brdy.

Obec Jince byla císařským rozhodnutím z 5. prosince 1900 povýšena na městys. Privilegium vydal František Josef I. dne 13. února 1902. Zároveň městys obdržel znak, jehož jednotlivá pole znázorňují hradiště na Plešivci, místní cvočkařský průmysl a bohatá geologická naleziště (Barrandovy jinecké vrstvy). K obnovení statusu městys došlo 17. 10. 2006.

Městský znak

 

Popis městského znaku:
Štít svisle rozpoltěný a v pravé polovici dále příčně dělený. V levé, modré polovině se od paty až do polovice štítu zvedá dole zalesněná, nahoře holá skála v přirozených barvách, klesající od dělicí čáry k levé straně. Na vrcholu hory stojí kvádrová hradební zeď přirozené barvy (bělavá) se čtyřmi stínkami cimbuří. V pravém horním poli červeném jsou zkříženy dva stříbrné cvočkařské hřeby, hroty dolů obrácené. V pravém dolním poli černém je stříbrný trilobit druhu Ellipsocephalus.

 

 

 

SOUČASNOST

V současné době žije v Jincích, Rejkovicích a Běříně 2.259 obyvatel. 

Plynofikace obce byla započata v roce 2002 a je prakticky dokončena. Proběhla rekonstrukce vodovodního řadu, rozšířila a zmodernizovala se čistírna odpadních vod. Průběžně jsou opravovány místní komunikace a městys věnuje velkou pozornost i péči o veřejnou zeleň – vzorně jsou udržovány parky, okolí domů, atd. Občanům je k dispozici zdravotní středisko a lékárna.  Děti navštěvují moderní mateřskou školu s kapacitou 120 míst. Základní školu, v níž působí i pobočka rožmitálské ZUŠ, navštěvuje cca 250 žáků. Městys připravuje půdní vestavbu 4 odborných učeben. Rekonstrukcí prochází budova č. p. 28 – bývalé Moserovy lázně. V objektu budou byty a zázemí pro školu.

Roste zájem o výstavbu nových rodinných domů, téměř padesát jich vyrostlo nad západním okrajem Jinec v lokalitě Na Vyhlídce.

Městys Jince podporuje činnost místního Sboru dobrovolných hasičů, TJ Sokol, fotbalového oddílu SK Jince 1921 a řady zájmových organizací – včelařů, chovatelů, zahrádkářů, svazu žen, rybářského svazu, Pionýra, Jinečáčku atp.

Velká pozornost je věnována kultuře. Společenské centrum Josefa Slavíka nabízí množství služeb a akcí pro veřejnost, v objektu se nachází též veřejná knihovna. O dění v obci jsou občané mimo jiné informováni prostřednictvím měsíčníku Jinecký zpravodaj.

Návštěvníci se mohou v Jincích „posilnit“ v Penzionu Eška na náměstí, kde vaří vlastní pivo Vilém, v Ermi Hotelu na Královkách, v hotelu Kratochvíl u železniční stanice či v restauraci U Pstruha v Ohrazenici. V letních měsících je v provozu oblíbené biokoupaliště, sportovcům slouží fotbalové hřiště s vlastním zavlažovacím zařízením. Další hřiště, a to s umělým povrchem, se nachází v sídlišti Zborovská. Děti zas ocení dětská hřiště s mnoha herními prvky na sídlišti Zborovská a pod mateřskou školou.

 

TIPY NA VÝLET

Jince jsou přirozenou turistickou bránou do centrální oblasti Brd a vychází se odtud na výlety, které začínají zdoláním vrchu Plešivce (654 m) se dvěma vrcholy – severním a jižním, z nichž je nádherný rozhled do kraje. Na tomto kopci se nacházejí pozůstatky nejrozsáhlejšího hradiště z doby bronzové a železné, to je asi z 9. - 7. stol. p. n. l. Toto hradiště zaujímalo plochu 56 ha. Plešivec je opředen mnoha bájemi, podle nichž tu můžete potkat obry a čerty, kteří na severním vrchu mají svoji kazatelnu, ale hlavně vládce brdských lesů - Fabiána.

Za zmínku stojí „Vysoká dřevouhelná huť Barbora“, postavená roku 1806 hrabětem Rudolfem Vrbnou, dnes technická památka evropského významu. Do samotného objektu je však vstup zakázán.

V Jincích se mohou turisté zastavit u rodného domku geniálního houslisty Josefa Slavíka (1806-1833) a jeho pomníčku u hlavní komunikace.

Památná lípa malolistá pod poštou, jejíž stáří se odhaduje na zhruba 400 let, neodolala vichřici v r. 2016 a zbylo z ní jen torzo.
Lípa Svobody byla vysazena 13. 4. 1919 v parku u náměstí, jemuž vévodí pomník padlým a zemřelým ve světových válkách 1914-1919 a 1939-1945. V roce 1926 ho nechali postavit vděční občané.

Další pamětihodností je kostel sv. Mikuláše se hřbitovní zdí, jež je kulturní památkou. První zmínka o existenci kostela je z r. 1360.

Nedaleko městyse Jince se v CHKO Brdy ukrývá zřícenina hradu Valdek. Jeho historie je spojena se jménem Oldřicha Zajíce, který pocházel z mocného šlechtického rodu Buziců, jehož příslušníci hrad zřejmě založili. O Valdeku kolují mezi lidmi různé pověsti.

 

 

SLAVÍKJOSEF SLAVÍK

(26. března 1806 Jince – 30. května 1833 Budapešť)

Nejslavnější jinecký rodák, geniální houslista a skladatel Josef Slavík, se narodil v rodině učitele a hudebníka Antonína Slavíka. Syna učil od jeho 4 let hře na housle.
V r. 1815 se rodina Slavíkových přestěhovala do Hořovic a malý Josef byl v té době již tak zručný, že zastával primária v kvartetu hraběte Rudolfa Vrbny. Když hrabě rozpoznal chlapcův talent, vzal ho do Prahy k přijímací zkoušce na konzervatoř a po přijetí hradil sedm let náklady na jeho studia. Slavík studoval housle jako hlavní nástroj u B. V. Pixise a žádný technický problém před talentovaným hudebníkem neobstál.

Po absolutoriu se Josef Slavík stal koncertním mistrem v Stavovském divadle a neustále tříbil svou techniku a zdokonaloval přednes. Vedle toho začal samostatně koncertovat a psát vlastní skladby pro housle. V té době ho zaujalo dílo Niccolò Paganiniho a povzbudilo ho k další tvorbě.

Ve 20 letech měl již pověst brilantního hráče, bravurně zvládajícího technicky nejnáročnější party. V tehdejším tisku se psalo: „Přímo zářnými momenty hry tohoto mladého umělce jsou pasáže v dvojhmatech a sextách, absolvované v nejvyšší rychlosti a přesnosti, arpeggia všech druhů a ve všech polohách, konečně i hra 96 not staccato na jeden tah smyčcem!“

V roce 1825 odešel do Vídně, kde přijal místo v císařské kapele jako bezplatný člen. Živil se výukou houslí a sólovými vystoupeními a vídeňské obecenstvo si brzy podmanil svým nedostižným uměním.

Při příležitosti Paganiniho koncertu ve Vídni r. 1828 se Slavíkovi splnil sen a se slavným houslistou se osobně setkal. Po koncertě italský umělec přijal v kruhu hudebníků i Slavíka, aby vyhověl jeho prosbě předvést své umění. Nic netušícímu mistrovi zahrál Zvonkové rondo, které si zapamatoval po jednom poslechu.

Na přelomu let 1828 a 1829 strávil Slavík půl roku v Paříži. Jako nevítaná konkurence se ale s vřelým přijetím v místních hudebních kruzích nesetkal.

Po návratu zpět do Vídně byl jmenován plnohodnotným členem císařské dvorní kapely a to znamenalo pro Slavíka důležité existenční zajištění. Ve Vídni se spřátelil s Frederykem Chopinem, který jeho schopnosti vysoce oceňoval: „Jeho hra bere posluchačům řeč a do očí jim vhání slzy, rozplakal by i tygry!“. Franz Schubert věnoval Slavíkovi na důkaz přátelství svou Fantazii C dur pro klavír a housle op. 159.

Ve svých 25 letech byl Slavík označován za nástupce Paganiniho. V roce 1833 se před chystaným turné do Maďarska loučil s Vídní svým dosud nejúspěšnějším koncertem. Kvůli tomuto vystoupení však přechodil chřipku a koncert odehrál s  horečkou. Krátce po příjezdu do Pešti nemoc udeřila naplno a Slavík ve věku 27 let zemřel, daleko před svým možným interpretačním i skladatelským vrcholem.

V Pešti byl pochován a až po sto letech byly jeho ostatky převezeny do vlasti a uloženy na v. V té době byla na jeho rodném domě v Jincích odhalena pamětní deska (28. května 1933).


Dílo:
Variace E dur (1820)
Houslový koncert fis moll (1823, absolventské dílo z konzervatoře)
Caprici D dur (1824)
Grand-potpourri (1825)
Rondino pro housle s průvodem klavíru (1826)
Houslový koncert a moll (1827)
Klavírní Polonéza D dur (1828)
Houslové variace na G struně "Il Pirata" (1832)


 

 

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Datum a čas

Dnes je sobota, 25. 11. 2017, 6:50:27

Svátek

Svátek má Kateřina

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Mezinárodní den boje proti násilí na ženách
  • Den bez nákupů

Zítra má svátek Artur

Kalendář

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Anketa

Jaké informace nejčastěji vyhledáváte na našem webu?

Celkem hlasů:
10
Hlasování začalo:
25. 8. 2017
Hlasování končí:
neomezeno

Hlasujte kliknutím na jednu z možností